Městská ekologická naučná stezka – stanoviště č. 15.1
Bobři ve městě

V polovině XIX. století byl bobr evropský (Castor fiber) téměř vyhuben. Přibližně o 100 let později byl umožněn „mistru Bockertovi“, jak byl bobr lidově pojmenován, přísnou zákonnou ochranou a zavedením opatření na obnovu zdomácnění jeho návrat do rodných krajů. Jelikož bobr uzpůsobuje své životní prostředí stejně jako člověk velmi aktivně, jsou konflikty právě v hustě osídlených a obhospodařovaných oblastech naprogramované.

Od 1995 se populace bobra také ve Weidenu ustálila. Téměř všude u Waldnaab a jejich přítoků nalézáme stopy těchto pilných hlodavců. S enormní vytrvalostí a pečlivostí upravují tato zvířata vlastní životní prostor svým potřebám, často ale k lítosti jeho lidských sousedů. Tak jsou nahlodávány nebo poraženy ovocné stromy, ucpávány drenáže, podrývány hráze a zakládány pohodlné vodní cesty k lahodným polním plodinám.

Časem je to nejenom mrzuté, ale může to být také nebezpečné, především tam, kde jsou zemědělské plochy až k vodě a břehovým pásmům obhospodařovány těžkými stroji.

V žádném případě nesmí být použito osobní pomoci prostřednictvím pastí, jedu nebo rýče. Konec konců se u Castor fiber jedná podle EU zákona a spolkového zákona o přísně chráněný druh zvířat, jejichž pronásledování je spojeno s citelnými pokutami anebo může znamenat i trestní čin. Kontaktním partnerem při zájmových sporech mezi člověkem a bobrem jsou tudíž vždy úřady pro ochranu přírody.

Potrava

U „Bockertů“ přichází na stůl jen rostlinná strava. Dorůstající bobři jsou kojeni matkou přibližně po dobu osmi týdnů. Potom se mění jejich potrava na čistě vegetariánskou, což platí i pro zbytek rodiny, a to jsou vedle rodičů také příbuzní z minulého roku. Historky o rybožravých bobrech mohou být tedy klidně uloženy do pohádkové krabice. V létě to jsou především trávy, byliny a vodní rostliny, přičemž se na ztrátách mohou podílet také pole ležící poblíž vody: kukuřice, řepa nebo obilí doplňují potom jídelní lístek.

Jelikož bobři nedrží zimní spánek, jsou odkázáni během zimního období na kůru, větve a výhonky dřevin, které rostou podél řeky. Jelikož neumí šplhat a aby se dostali na životně důležité výhonky, tak je zkrátka poražena některá stará a majestátní vrba. Když je od nás „pořádných“ lidí kmen okamžitě odstraněn, nezbývá těmto zvířatům žádná jiná možnost, než porazit další strom. Když už byl strom jednou poražen, měl by kmen zůstat co možná nejdéle ležet ve vodě, nebo alespoň v blízkosti břehu do té doby, než zvířata vše zužitkovatelné krmivo a stavební materiál spotřebují.

Konflikty

Velká část potencionálních konfliktů, které člověku a zvířeti čím dál víc znesnadňují život, tkví ve společných nárocích na životní prostředí. Kdo by se chtěl rád smířit s tím, když mu noční návštěva nejdřív odloupá kůru jabloně a potom ještě také na rozloučenou zatopí vodou zahradu? Naproti tomu dělají bobři jen to, co je naučila evoluce v přibližně 15 mil. letech, ve kterých již ve střední Evropě prodlévají. Jsou typickými obyvateli říčních a lučních niv a využívají životního prostředí ve vodě a bezprostředně v její blízkosti. Přitom se pomalu stále jasněji ukazuje, že bobři stojí na „správné straně“ a lidé dělají něco špatně. Tak ukázala po přibývajících ničivých katastrofách záplavami rozprouděná diskuze, že přestavba a zúžení vodních toků vede k velkým problémům. Srážková voda je stále rychleji odváděna a nemůže být přestavěnými říčními koryty pojata. Kde byly louky dříve po celé dny pravidelně zaplavovány jarní vysokou vodou, stojí dnes hrázemi chráněné supermarkety a rodinné domy s více bytovými jednotkami.

Tím, že jsme vzali vodním tokům možnost dynamického rozvoje, jsme je zbavili jejich schopnosti vlastní regulace. Jediná možnost dlouhodobého zvládnutí těchto problémů je vytvoření zadržovacích prostorů. K tomu mají být zřízeny ochranná pásma podél potoků a řek, které nesmí být, anebo jen velmi extensivně, obhospodařované. To by bylo současně také řešení mnohých takzvaných bobřích problémů, jelikož jsou aktivity těchto hlodavců omezeny většinou na dvacetimetrové úzké pásmo podél vodních toků.

Martin Scheidler